S Alicí jsme se před léty potkali při tvorbě nového magazínu Digitální byt a naše spolupráce byla zprvu trochu napjatá, hlavně, když jsem přišel s návrhem, aby na jedné stránce byly vedle sebe fialová a růžová barva. Alice mi tehdy řekla: „Tak to jedině přes mou mrtvolu.“ Pamatuji si, jako by to bylo včera. Přesto designový návrh časopisu od Alice překonával dobu vzniku časopisu a já jsem od vyřčení této věty nechal grafiku plně na Alici. Alice mi pomohla sehnat i zajímavé lidi na rozhovory, třeba jejího kamaráda, Ivana Hlase. Bohužel další směrování titulu začaly ovládat živly, které vůbec nechápaly jeho původní směrování a zaměření, takže se z něj stal tuctový magazín o bydlení hvězd. To jsem už byl ale z titulu odejit a Alice mě následovala, protože není typ, kterému by někdo mohl nařizovat, jak má která stránka vypadat. Alice je osobnost. Pak jsme spolupracovali na časopisu pro jednoho klienta. A co se týče spolupráce, vždy byla naprosto na profesionální úrovni, opravy a úpravy zvládala s neuvěřitelnou rychlostí a pečlivostí. Musím konstatovat, že Alice, ač jsme k sobě dlouho hledali cestu, mi dala spoustu nových impulsů do profesního i osobního života. Navštívil jednu z jejích výstav a naprosto mě očaroval obrázek výhybky v mlze. Ta atmosféra! Obcházel jsem ho a koukal na něj, nemohl od něj odtrhnout oči. To jsem ale nevěděl, že mě Alice sleduje, a že obraz dostanu od ní k narozeninám. Alice nikdy nezapomíná. Tak třeba její přáníčka k Novému roku, k narozeninám, mám je schované v šuplíku, stejně tak její kalendáře a další nápady. Já nejsem grafik a malíř profík – Alice jo! Jsem rád, že jsem Alici na svém běhu životem potkal, vždy, když se sejdeme, přináší mi to zvláštní pocit uspokojení… I tak se to dá napsat.